Je krásný podzimní den a otec veze svého osmiletého syna na tenis. Jeho syn
se inspiroval ve 3 bronzových olympijských medailích, které přivezl tým českých tenistů z olympiády a rozhodl se, že on doveze tu zlatou.
„Tati, tati, viď že se budeš dnes na mne dívat!“ křičí chlapec ze zadní sedačky
a nadskakuje radostí. Na trénink se moc těší. Tolik to pro něj znamená.
„Jasně, vždyť víš, že se na tebe vždy dívám“ odpovídá táta.
Trénink začínajících tenistů je poměrně nudný. Děti se rozcvičují a pak se marně pokouší trefit forehandem do míčku. Trvá to asi 15 minut. Pak míčky sesbírají a vše nanovo. Jen s tím rozdílem, že nyní trénují backhand. Je zázrak, když se některé z nich trefí. A tak je to pořád dokola a dokola. Celou hodinu.
Po pěti minutách to otce přestává bavit a tak vytahuje mobil. Myšlenkami je někde úplně jinde, ale protože slíbil svému synovi, že se bude dívat, čas od času vzhlédne
a zkontroluje dění na kurtu.
„To bylo skvělé! Líbilo se mi, jak jste trénovali ten forehand a jak jsi se trefil. A měl jsem radost, že jsi při sbírání míčků dokázal unést na raketě už 5 tenisáků!“ Chválí otec
po zápase syna a dává mu najevo, jak na něj koukal.
Ale syn je poněkud zklamaný a zavádí řeč někam úplně jinam.
Příští týden se situace opakuje.
„Tati, tati, budeš se na mne dnes už konečně dívat?“
„Ale vždyť já se na tebe dívám“ brání se otec.
Pak už cestou na trénink nikdo z nich nepromluví. Jen otci vrtá hlavou, co jeho syn myslel tím: „už konečně dívat“.
Vše je jako vždy. Rozcvička, první pokusy dětí … a po chvíli má otec opět neodolatelnou chuť jít dělat něco užitečného nebo si alespoň číst.
Pak se ale zarazil. Slíbil přeci, že se bude dívat. Stále mu vrtalo hlavou, co jeho syn řekl v autě.
A po chvíli jsem vše pochopil. Pokaždé, když se můj syn Filípek trefil do míčku, hrdě
se podíval směrem ke mně. Doteklo mi to. I minule se pravděpodobně na mne několikrát podíval.
A co viděl? Jak mám skloněnou hlavu nad mobilem a řeším něco úplně jiného. Viděl, že mne vůbec nezajímá, jak mu to jde. V jeho očích jsem mu lhal, když jsem říkal,
že se na něj budu dívat.
Tentokrát měl po zápase opravdu, ale opravdu velkou radost a poskakoval po zbytek celého dne …
Uvědomil jsem si, že musím svým dětem věnovat čas opravdu naplno.
Až mi příště můj syn řekne: „Tati, můžu ti číst?“
Znamená to: „Tati, prosím, vypni počítač, posaď se a poslouchej mne. Chci ti ukázat,
jak už umím číst a chci ti udělat radost. Ty mi také čteš, když chodím spát. Vážím si toho a chtěl bych ti to teď vrátit.“
Napadlo Vás někdy, jak by to bylo obráceně? Jaké by bylo pro nás, kdybychom četli dětem pohádku a ony by si u toho hrály s autíčky a poslouchaly by nás jen na půl ucha? Jaký bychom z toho měli pocit?
A proč by to naše děti měly mít jinak?