Co se můžeme naučit od dětí a od kachen?

Co se můžeme naučit od dětí a od kachen?

Dnes jsem byl se svými malými dětmi na procházce. Pozorovat kachny. Dole u řeky jich je vždy hodně. Snad proto, že jim tam neustále někdo něco hází.

Zrovna nedávno jsem viděl v menu místní restaurace kachnu s nádivkou. Tak mne tak napadá, zda nemají ty kachny odtud. To už by ani nemuseli dělat tu nádivku.

Marně klukům vysvětluji, že kachny normálně rohlíky nepapají, že jim to nedělá dobře, a pomalu se smiřuji s tím, že mi neuvěří.

Vždyť nikdy neviděli kachnu jíst něco jiného než rohlík. A těm kachnám to proklatě chutná. Perou se o každý drobek.

Fascinuje mne jedna věc. Pokaždé, když vlítne kousek rohlíku mezi ně, slítnou se u něj, pořádně se poperou až peří lítá, do toho na sebe křičí, ale jakmile jedna sousto ukořistí, okamžitě od sebe odplují a je klid.

Vždyť jí ta potvora právě sežrala svačinu? A jí je to úplně jedno. Prostě to neřeší. Ta kachna je ale pohodář.

A za chvíli se to celé opakuje. A zase na ní nic nezbylo. A ona se tím vůbec netrápí! To je fantastické.

Představte si, že právě od někoho dostanete do čenichu, vysype
na Vás pěknou snůšku sprostých slov, sežere Vám svačinu a jakmile ji strčí do pusy, vše pro Vás končí. V klidu, bez jakýchkoliv emocí, zloby
či dokonce stresu. A necháte ho být i když jste výrazně silnější!

Mé myšlenky ubíhají dál. Představuji si zajíce. Jak si v klidu pochutnává na travičce. Najednou se objeví liška. Zajíc peláší a kličkuje, co mu nohy stačí. To je adrenalin! Vždyť bojuje o holý život!

A bojuje úspěšně! Utekl jí! Liška to vzdala!

Když zjistí, že je sám, opět sklání hlavičku a chroupe si svou travičku.

No, přemýšlím, že si povídám s kamarádem, najednou k nám přijde chlapík, vytáhne nůž a jde po nás. My mu utečeme a jakmile to zjistíme, budeme v klidu pokračovat v hovoru tam, kde jsme skončili. Bez emocí, bez stresu, jakoby se nic nestalo.

A tak si říkám, jak dokonale umí zvířata žít v přítomném okamžiku. Něco se jim přihodí a oni to hned hodí za hlavu. Nehromadí se v nich stres, nehromadí se v nich zloba, nemají strach o svou identitu, nemají žádný problém. Buď prostě přežijí, nebo ne. To je všechno. Žádná stresující minulost, žádná skličující budoucnost.

Tak takhle to lidi fakt nezvládají. I když …

Koukám se na své děti a říkám si: Nebo zvládají? Kolikrát jsem se divil, že se naši kluci poperou, pak brečí a během vteřiny jsou zas nejlepší kámoši a vůbec neřeší, že před chvílí si dali do čenichu.

Nejsou děti jasným důkazem, že i člověk se rodí se schopností být v přítomném okamžiku? Řeší snad děti, co bylo včera nebo co bude zítra?

Není pro ně náhodou to nejdůležitější, co je teď? Nebo se Vám někdy podařilo Vaší holčičce vysvětlit, že tu panenku si vezme až pak,
v budoucnosti, až si s ní ta druhá holčička přestane hrát? 🙂

Myslím, že tahle kachní lekce mi dala docela nový pohled na mé děti. Už chápu, proč je tak důležité dát plyšovému medvídkovi najíst teď hned, bez ohledu na to, jak moc spěchám.

Dítěti je naprosto jedno, že má být za chvilku u doktorky nebo
ve školce. Teď chce medvídek prostě najíst! A hotovo 🙂

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.